Žít v širších souvislostech

Vždycky toužíme po tom, co nemáme. A to, co máme, se nám nelíbí. Také máte utkvělou představu, že jinde se žije líp? Také znáte rčení: "Všude je chleba o dvou kůrkách"? Mnozí z nás na facebooku sdílí různá moudra, ale v podstatě si vybíráme jen to, co se nám hodí do krámu. Těch ostatních věcí si programově nevšímáme nebo dokonce děláme, že neexistují. Platí to o běžným každodenních věcech, o politice i o duchovnu.

Kdybychom srovnali všechna velká náboženství, zjistíme, že cílem všech je dojít k věčnosti, vymanit se z té časové smyčky pozemského světa a vstoupit do bezčasé blaženosti. Například takové to známé střídání životů: když se ti něco nepovede v tomto životě, určitě se ti to povede v tom druhém apod. Jedna duše, mnoho těl.... donekonečna... Zatímco mnoho lidí tento fakt bere jako úžasnou věc, jde v podstatě o prokletí.

Mnozí lidé jsou z křesťanství otrávení, právě proto, že nabízí jen jednu životní šanci, jeden život, který se buď povede nebo nepovede a výsledkem je zjednodušeně řečeno "peklo" nebo "ráj", věčné zatracení nebo věčná blaženost. Mezitím ještě nějaký ten "očistec"... Kámen úrazu není v náboženství jako takovém, ani v nás samých. Leží někde mezi nebem a zemí, mezi naší představivostí a Boží realitou. Naše chápání je kapacitně omezené počtem mozkových buněk a naší schopností tyto buňky používat. Musíme se logicky smířit s tím, že nejsme schopni plně porozumět tomu, co je "nad námi", co je za hranicí té naší pozemské reality. 

Pokud jsme citliví, dokážeme zažívat jen jakési zvláštní zážitky, které se mnohdy nedají ani reálně popsat slovy, a často nemáme ani chuť je sdělovali někomu dalšímu, protože máme obavu, že bychom byli prohlášeni za blázny. Ti, co měli odvahu tyto zážitky příblížit ostatním, vložili je do Bible nebo do životopisů svatých. 

Ale pokud se držíme striktně jen té dobře známé poučky: Nevěřím ničemu, na co si nemohu sáhnout, tak jsme značně omezeni. Však také o tom Bible mluví: 

"Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. ...Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne."

Může nás napadnout otázka: "Jak to vlastně je?" Ale na to, my lidé, nemůžeme jasně odpovědět. Pak třeba dojdeme k závěru, že pokládat takové otázky je zbytečné. Ano, pokud chceme slyšet odpověď od člověka, můžeme se maximálně dočkat odpovědi jen částečné pramenící z osobní zkušenosti toho dotyčného.

Dokud budeme (jakékoliv) náboženství chápat jen jako soubor etických norem, sbírku příkazů a zákazů, bude náš život plytký, nesmyslný a stále povrchní.

My lidé chápeme Boha (a prosím nepředstavujte si ho jako dědečka na obláčku) jako jakousi neosobní sílu, která nás různým způsobem ovlivňuje. O Bohu mluvíme, snažíme se ho popsat s pomocí našich omezených mozkových buněk a tím jsme logicky uzavřeni v jakémsi kruhu svých vlastních představ a iluzí a často následně i zklamání a nepochopení, které se objeví ve chvíli, kdy ten "náš" Bůh nemaká tak, jak "má". Jistě znáte výkřiky do tmy: "Kdyby byl Bůh, nedopustil by to...." Ano, zcela otevřeně říkám výkřiky do tmy, protože vycházejí jen z toho našeho částečného poznání a našeho očekávání.

Jenže Bůh není náš sluha. Bůh není ani berlička, o kterou se mohu opřít, když mám "bebí". Bůh je osobnost. A žít v širších souvislostech znamená, vzít tuto osobnost v úvahu. Žít v širších souvislostech znamená smířit se s tím, že já jako člověk nejsem pánem tvorstva. Že jsem jen součást něčeho většího, něčeho, co nedokážu plně pochopit a porozumět. Snad teprve až přijde plnost, až uvidím tváří v tvář...

A chci-li širší souvislosti svého života pochopit alespoň částečně, pak mi zbývá jedna věc: přestat mluvit o světě, o životě, o Bohu a místo toho mluvit se světem, s životem, s Bohem. Pěkně upřímně se zeptat: "Jak to vlastně je, Bože? A co se po mě vlastně chce?"