Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.

Tuto Ježíšovu výzvu (Markovo evangelium, 8. kapitola, 34. verš) vykládali již mnozí teologové. A mě napadá, zda je vůbec zdravé zapřít sebe sama? Většinou se můžeme setkat s názorem, že zapřením "sebe sama" se míní postoj, kdy dokážeme odložit své vlastní zájmy a místo toho, abychom se starali jen o sebe, staráme se o druhé. Jen je tu jisté nebezpečí, že se sebe zřekneme až příliš a zapomeneme, že máme svého bližního milovat STEJNOU láskou, jakou milujeme sebe sama. Takový postoj k životu pak může končit naprostým vyčerpáním, vyhořením a depresí.

Další část výzvy, která mluví o kříži a následování, nás většinou vede k myšlence, že tím křížem je náš vlastní život, se kterým máme v pokoře a hlavně v důvěře jít cestou Kristova učedníka, tedy kráčet po cestě víry, ať se v našem životě děje cokoliv, dobrého či zlého. Takové symbolické chápání Ježíšových slov není vůbec špatné. Ale myslím, že klidně můžeme jít v našich myšlenkách mnohem dále.

Ježíšova výzva zaznívá po jeho učení, že "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát." (Markovo evangelium, 8. kapitola, 31.-33. verš) Následující věta "a mluvil o tom otevřeně", nám dává tušit, že se Ježíš neomezil jen na předcházející slova, ale že jim zřejmě velmi podrobně vysvětloval smysl své životní cesty. Jeho slova musela v posluchačích vyvolat velké udivení, snad i pohoršení, neboť si ho Petr vzal stranou a káral ho. Ježíš však Petra utnul slovy: "Jdi mi z cesty, satane!" a následně vyzval své posluchače k tomu, aby, pokud ho chtějí následovat, zapřeli sebe sama, vzali svůj kříž a následovali ho.

Domnívám se, že výzvu o zapření a následování Ježíš mínil doslova. Chceš-li být mým opravdovým učedníkem, vezmi svůj kříž a následuj mě na smrt. Nechej se se mnou ukřižovat.

Když se i přesto pokusíme tuto výzvu splnit, zřekneme se svého života, sebe sama a veškerou svou silou se budeme snažit naplnit Kristova slova o následování, stanou se z nás fanatici. Ale myslím, že Ježíšovým cílem není z nás udělat fanatiky. Vždyť to bychom pak museli podobně chápat i další výzvu: svádí-li tě tvá ruka ke hříchu, utni ji. Vede-li tě ke hříchu oko, vyloupni jej. Věřím, že se v křesťanských dějinách našli lidé, kteří se tímto způsobem chtěli stát opravdovými učedníky. I dnes je mnoho křesťanů, kteří se (i když ne tak radikálně) s odhodláním a vážnou tváří snaží plnit všechny Ježíšovy požadavky a vůbec si nechtějí připustit, že to v podstatě není možné. Nelze být dokonalým učedníkem. To potvrzuje i fakt, že ani takový učedník, jakým byl Petr, nebyl dokonalý. Vždyť ho Ježíš označil za sluhu satanova.

A to nás vede k tomu, že si můžeme zcela otevřeně přiznat, že prostě nejsme schopni se zříci sebe sama, svého života, svých zálib. I když se budeme snažit sebevíc. V tomto pozemském světě vždycky budeme vystaveni působení toho Zlého. Nikdy z nás nebudou dokonalí učedníci. A je to špatné takové doznání? Ne, není. Ježíš po nás chce, abychom se opravdově, bez příkras podívali na syrovou realitu našeho vlastního života. Abychom si nepěstovali zbytečné náboženské sebevědomí, které vede jen k pýše a k fanatickému aktivismu. Ale abychom si s pokorou přiznali, že jsme slabí a nedokonalí.

Co tedy s tím? Máme hodit za hlavu naše snahy být dobrými křesťany? Naprosto ne. Víme, že svými dobrými skutky si nesbíráme body pro účast v Božím království. Nezískáváme Boží milost díky naší dobrotě. Ale sami jsme poznali Boží dobrotu k nám a přijali jsme ji do svého života. Přijali jsme to, že Bůh nás má rád, aniž bychom si to nějak zasloužili. A když jsme poznali tuto Boží lásku, která nemá absolutně žádné hranice a tisíckrát převyšuje naši lidskou lásku, chceme této lásce být blíž. Chceme na ni taky odpovědět láskou a dobrotou, i když víme, že se Boží lásce nevyrovnáme. Proto se snažíme konat dobro. Pak pouze Bůh sám nás dokáže připravit jak pro nebeské království, tak pro opravdové učednictví. A to je dobrá zpráva.