Zapomeňme na svou vlastní                             důležitost

Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu, vždyť mězi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: "Uvolni mu své místo!" a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: "Příteli, pojď dopředu!" Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen... Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry... ani bohaté sousedy... pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaže tobě, neboť nemají čím ti oplatit... (Lukášovo evangelium 14,1 - 14)

Ježíš nám krásným a prostým způsobem odkrývá smysl křesťanského náboženství. Není tu nic, čemu bychom nerozuměli, nad čím bychom si museli lámat hlavu. Prostě, pozve-li tě někdo na hostinu, nesedej si dopředu, protože mezi pozvanými může být někdo důležitější, než jsi ty. Kdo se povyšuje, bude ponížen. Jestli chystáš o víkendu grilování, nezvi své přátele ani příbuzné, ani bohaté sousedy. Ale pozvi chudé, nemocné, pozvi ty, kteří ti to nemohou nijak oplatit.

Jedna věc je: Ježíšovým slovům porozumět a druhá: převést evangelium do našeho každodenního života. I když mnohokrát slýchávám z úst ateistů, že křesťanská víra je berličkou těm, co nejsou schopni žít svůj život sami za sebe, po dvaceti letech života s Kristem mám na věc jiný názor. Žít jako křesťan není vůbec jednoduché. Posuďte sami. Snažíme se vytvářet Boží království na zemi plné bratrské lásky a milosrdenství, ne vždy jsme však schopni chovat se k druhým s takovou laskavostí, kterou po nás Kristus vyžaduje. Snažíme se být dokonalí podle Kristova vzoru a přitom stále narážíme na to samé, na co naráželi starozákonní proroci i apoštolové - na svou vlastní lidskou přirozenost, která nás táhne stále znovu a znovu k různým hříchům a pokleskům. V lepším případě si své nedokonalosti uvědomujeme, víme o nich a snažíme se s tím něco dělat. V tom horším případě se domníváme, že hříchy, které popisuje Ježíš, se nás netýkají, a své jednání pokládáme za naprosto právoplatné a normální.

Když čteme o Ježíšových slovech, která pronesl k farizeům na sobotní hostině, v první chvíli nás napadne, že oni (ti zlí) mají s pýchou a domýšlivostí velký problém a v duchu se nám uleví: "Ještě, že my patříme k těm dobrým."

Jenže pýcha a sebestřednost jsou běžnými vlastnostmi, které se více či méně v různých podobách a tvarech týkají každého z nás. Bez rozdílů. Jen si vzpomeňme, jak rádi jsme středem pozornosti, jak nás to těší, když nás ostatní obdivují a váží si nás, jak je nám dobře, když nás druzí chválí. Člověk má být přece ambiciózní, ctižádostivý. Máme usilovat o to, abychom byli co nejlepší v tom, co děláme, čím nás Bůh obdaroval a k čemu nás povolal. Ale stejně si myslím, že hranice mezi ctižádostivostí a pýchou je někdy velmi tenká.

Když se s touhou po dosažení dokonalosti dereme životem vpřed, může se nám stát, že se zapomeneme dívat kolem sebe. Připadáme si důležití, u všeho chceme být, jsme si tak jistí svým místem v Božím království. Snažíme se, abychom byli stále uznávaní, a staráme se o to, co si druzí o nás myslí, až přestaneme vnímat naše okolí. Pak také třeba můžeme zjistit, že jsme se ve svém životě ocitli někde, kde být nechceme, kde, podle našeho mínění, ani být nemáme. Že nás, stručně řečeno, život zavál na místo, které si vzhledem ke svým zásluhám a snažení rozhodně nezasloužíme. Dojdeme-li k takovému poznání, buďme rádi, protože máme šanci sejmout klapky z očí, a napravit to, co se pokazilo.

Díky této moderní době jsme stále ve spojení s celým světem, se stovkami lidí. Lajkujeme, sdílíme, komentujeme cokoliv, tvoříme si názor na tisíce různých věcí problematikou emigrace počínaje, přes terorismus až po elektronickou evidenci tržeb. Můžeme své názory hlásat do celého světa téměř bez cenzury. Ale málokdy máme možnost zastavit se a přemýšlet o sobě, myslet na svou vlastní duši, být ve spojení ne se světem, ale sami se sebou, se svým nitrem.

Proto mám tolik ráda léto. Každodenní život se ubírá klidnějším tempem, máme možnost se třeba jen tak vydat do ticha přírody a odložit přitom starosti všedního dne. Můžeme v klidu přemýšlet nejen o řádu světa, o druhých lidech a o Bohu, ale také o sobě. Můžeme si uvědomovat vděčnost za to, jakými životními cestami nás Bůh provází. Můžeme s Ním v klidu mluvit a třeba se i dohadovat. I to je způsob, jak napravovat své srdce a přiblížit se k Bohu. Pak také můžeme zjistit, že pýcha je skutečně největším problémem každého z nás, protože nám brání pokořit se před Bohem. Brání nám uznat, že život, který žijeme, nám připravil Bůh. Brání nám přijmout Boží milost a Boží lásku. Brání nám přijímat spásu jako dar, který není závislý na našich zásluhách.

Zapomeňme na vlastní prospěch, vlastní slávu a zisk, zapomeňme na svou vlastní důležitost. Přemýšlejme o sobě a o světě, neuzavírejme se ve vlastních názorech a předsudcích, ale nechejme místo pro Boží milosrdenství, pro vanutí Božího ducha, pro trpělivou a nezměrnou Boží lásku. Jen takovým způsobem budeme schopni Ježíšovým slovům nejen rozumět, ale také s nimi skutečně žít náš každodenní život.