Advent

Blížíme se k první adventní neděli a tak je nasnadě otázka: čím je pro nás advent? Časem očekávání? Těšení se? Časem úklidu a úklidu a úklidu? Myslíme si, že musíme být od teďka povinně plní adventní radosti? Myslíme si, že musíme každému popřát krásné svátky a mile se usmívat? Ne, nemusíme. Každého z nás zastihne advent v jiném rozpoložení. Někdo řeší velké existenční starosti, někdo je nemocný, jiný umírá, někdo je nešťastný, někdo se hádá s partnerem, někdo třeba jen nemá náladu... každý máme svůj život, jen advent nám všem je společný. Proč? Abychom, ať prožíváme cokoliv, věděli, že tady někde vedle všech těch našich starostí je něco, co je neměnné, co se klene nad všemi trapeními lidstva. Tichá Boží přítomnost plná dobra a pokoje. Je nevtíravá. Jen prostě je ...a dokonce se ani neprosí o naši náklonnost. Ne, nemusíme být plní adventní radosti. Není to povinné. Nemusíme se mile usmívat a přát každému požehnané svátky, jen zkusme do svého srdce vpustit aspoň trošku toho tichého dobra a pokoje. I kdybychom byli jakkoliv nešťastní, vždycky si nechme ve svém srdci kousek místa pro to tiché a nevtíravé, co nám přináší advent.